IRO MRT Area, Lublaň, 19. – 21. 5. 2017
Naše výprava se vydala na Mezinárodní atesty IRO v plošném hledání do Slovinska. Přečtěte si hezkou reportáž jednoho ze členů výpravy SIRIUS Luboše Homoláče:
Během uplynulého víkendu jsme se zúčastnili Mezinárodních atestů IRO v plošném hledání, pořádaných ve Slovinsku, nedaleko Ljublani. Ve složení posádky spolu s Pavlou Foltynovou, která jela na atesty jako „stínový posuzující“ a Radimem Pelánem, který mě doprovázel jako figurant, jsme vyrazili na cestu ve čtvrtek. V pátek ráno jsme začali úvodním briefingem, kde jsme krom obecných informací dostali jednu zásadní, a to kontrolovat každou hodinu nástěnku na ubytovně a jakmile se na ní objeví naše jméno a čas, vyrazit s plnou výbavou a GPS do RDC centra, kde nám do GPS vždy nahráli terén a rovnou odváželi na místo, kde jsme čekali na začátek vyhledávání. Měl jsem štěstí na los a do denního terénu vyrážel mezi prvními hned v pátek kolem poledne. Společně s účastníkem z Maďarska nás odvezli k terénu a tady začal celovíkendový maraton v čekání – shodli jsme se, že waiting is killing. Po dvou hodinách jdeme na to. V prvním speciálu si vybírá daň moje nervozita, kterou přenáším na psa, a taky špatná práce s GPS. Postupně sice nacházíme tři figuranty, ale po vypršení časového limitu 60 minut odcházím z terénu s jasným pocitem, že tohle se tedy nepovedlo. Kolega z Maďarska mě uklidňuje, že „three are good“, tak nezbývá než to hodit za hlavu a připravit se na další práce. Chodím kontrolovat nástěnku, ale moje jméno se tam ten den již neobjeví. Zato kolega z Pražské brigády střídá jeden speciál za druhým a ve finále spí za celý den jenom dvě hodiny. Já do dalšího terénu vyrážím až v sobotu ráno. Celkem odpočatý opět odjíždím s kolegou z Maďarska k terénu, kde nás tentokrát čeká vyhledávání podél cesty. Kolega startuje vždy jako první a my opět čekáme dlouhé dvě hodiny, než jdeme na řadu. Každopádně Chels vypadá odpočatě, tak doufám v lepší výsledek. Po nahlášení taktiky vyrážíme. Cesta je dlouhá 2,7 km a pes musí po celou dobu navětřovat osoby z cesty, ty jsou ukryté do 15 metrů po obou stranách. Časový limit je 1 hodina. Chels po zhruba 300 metrech vybíhá do svahu a v křoví značí první osobu. Říkám si, že tohle by mohlo vyjít a pokračujeme dál. Bohužel pro nás mě opět špatná práce s GPS a sejití z cesty stojí ztrátu času a zbytečné unavování psa hledáním mimo terén. Rozhodčí vidí moje trápení s GPS (možná problém se signálem) a půjčuje mi jejich vlastní. Tím problémy s navigací končí a celkem bez problémů pokračujeme dál, ale Chels už další osobu nenavětří a po hodinovém limitu, kdy sice stihneme daný terén projít, končíme s jedním nálezem. Po návratu ale není moc času se trápit špatným výsledkem a hned nás zase odváží na GPS test, ze kterého mám po předchozích dvou hledáních celkem obavy. Nakonec zbytečné a test zvládáme všichni bez větších problémů. Po příjezdu hned nastupujeme na zdravovědu. Dostáváme zadání a celkem úspěšně se nám v týmu daří plyšáka zachránit. Každopádně jsem rád, že máme v týmu aktivní Slovinku Sáru, která snad ani neví co je únava a táhne celou skupinu. Po týmové práci pokračuje individuální zdravověda a totálně promoklý odcházím s tím, že tohle snad máme. Chci se jít převléct a dojít si na večeři, ale místo toho vidím na nástěnce opět svoje jméno. Nezbývá než se připravit na poslední noční vyhledávání. Naložíme psy do auta a odváží nás tentokrát poměrně daleko od základny. Prvně začínáme 7 km dlouhým pěším přesunem na místo, kde je terén pro noční vyhledávání. Vždycky jsem měl za to, že s kondičkou nemůžu mít problém, ale tady toho začínám mít dost. Únava je vidět i na ostatních a i neunavitelná Sára hned po příchodu na „waiting point“ padne na lavici a usne. Já na chvíli v sedě usínám taky a Chels je tuhá úplně. Čekáme na setmění a jako vždy, první jde na řadu kolega z Maďarska. Po nekonečných třech hodinách v zimě, kdy na sebe navlíknu všechny vrstvy včetně péřové vesty, jdeme na řadu. Navzdory únavě se nám noční hledání daří. Postupně vykrýváme terén, na ztrátu signálu v GPS už kašlu a prostě pokračuju dál. Chels krásně maká a nachází všechny tři figuranty a mě se daří dodržet nahlášenou taktiku a popsat místa, která si myslím, že nejsou úplně dobře vykrytá. Někdo mi klepe na rameno a vůbec poprvé chválí naši práci: „nice search“. Mám radost a s úlevou odcházím mimo terén na shromaždiště, kde si dám konečně po celém dni kousek pizzy a kafe. V neděli je vyhlášení. Ze 14 týmů jsou úspěšné jenom 4 týmy a to pouze místní borci. Zklamání to určitě není, i když samozřejmě to samozřejmě mohlo být mnohem lepší, ale je to každopádně cenná zkušenost a spousta nových informací na úplně jiné úrovni, než jsem byl zvyklý. Už třeba hodnocení, kdy tým, který měl 7 nálezů, mohl získat vyšší ohodnocení než tým, který měl nálezů 8. Nerozhodoval jen vlastní počet osob, ale i nahlášená taktika, její dodržování, orientace a chování u nalezených osob. Každopádně jsem rád, že jsem se takové akce mohl zúčastnit a získat cenné zkušenosti.
Luboš Homoláč
Děkujeme za reprezentaci a věříme v zúročení nově nabitých zkušeností na příštích akcích!